Básničkaření

Lehnul jsem si jako vždycky.
Měl sem chuť něco složit,
ale myšlenky,
bohužel mi nechtěli sloužit.

Dumám,
Přemýšlím,
jaké téma použít mám?
Hledám správný rým.

Pak se mi rozsvítilo,
štěstí se na mě obrátilo.

Vždyť báseň nejde jen tak vymyslet,
báseň se musí žít.
Musel jsem se tedy zamyslet,
něco z toho vytěžit.

Pak jsem si uvědomil,
že básně skládám o někom,
o něčem, někomu.

Pak mě pocit zmámil,
pocit nápadu o tom,
že neskládám nic tomu,
kdo by si to zasloužil...

Básním samotným...

Básničce si mohu vylít srdce,
aniž bych ji rušil.
Vždy má pro mne čas,
a přece,
nemá jediný šedivý vlas.

Nestárne.
Nehyne.

Báseň je věčná,
je vděčná,
našemu srdci blízká.

Ať už říkanka dětská
nebo báseň dospělá,
je vždycky milá,
potěší.

A za to jí Děkuji.