sir real II. - Závěr

S neúnavností v zádech,
kráčeje do strmého kopce;
uprostřed plání,
kde supi se občas zjeví,
narážím na staré známé - jako na jehlách.

Pohled uhne,
na loukách plaší motýli,
pár kulis,
kde zlehka dýchá nostalgično,
drolící se omítka
uvízla za nehty - slepcem už nikdy!
Domy města,dnes už písek,
co padá z mechu
do pozdvižené dlaně,
to vše něco znamená,
symbolistická všemocná je nemocná.

Táhlé volání po mršinách,
kde topoly prorostly poslední zbytky těl,
pozůstalí postiženi rodnými kořeny,
vztyčili jim kříže,
však přes ohrady
jen hromady kamení..
Neohlížet se a ani nedýchat,
ať se i to smítko nezvedá,
doufat,
že se nic nezmění.

Žij současností