Nemocnice nebo doma?

Dlouhá chodba, velký pokoj,
a v něm je šest postelí,
pět z nich už je obsazeno.
Můj pozdrav je nesmělý.

Malé i ty větší holky,
však já jsem z nich nejstarší.
Když dvě potom spěchaj' domů,
hned je místo pro další.

Kolik jich tu proleželo
dny i noci všedních dní?
Nemůžu nic tvrdit jistě,
vím, že nejsem poslední.

V nemocničním pokoji snad
necítí se nikdo sám.
Se všema se vybavuji,
připadá mi, že je znám.

Všichni chtějí domů rychle,
sestřičky se usmívají.
Děti balí si své věci,
ostatní jim zamávají.

Proč nedržím partu s nimi,
nechci doma být už brzy?
Proč s radostí neběžím ven,
do očí se derou slzy?

Kde jsem doma, není jisté.
Proč ztrácím k radosti naději?
Nejsem šťastná tam, kde bydlím.
Vím, že tady byla jsem raději.