Mezi prsty pusto a prázdno

Nad ukazujícími prsty
už zbylo jen zelené nebe
/udivuje mě ta hrozivá tma/

A kolem dokola přechází
zadumaně pár omalovaných
cípkatých hvězd
/jakoby se tajně nechlubily/

„Evičko…“

V ruce poslední pomněnka,
co láká k vylisování páru vzpomínek
na dvou špičkách prstů
/hned jsou jen tak fuč…/

A přitom někde někdy někdo ví,
že každý má nárok na kousek srdce
a duše, co při krocích po prázdných ulicích
docela neslyšně klape

A přeci ještě nemůže být konec
všech těch přecitlivělých myšlenek
jedné malé básnířky
/prsty stydí se mluvit…/

…srdce je tentokrát bez slz
…a pocity jsou docela pozemské

„Ale kdo tedy dal všem těm smutným dětem křídla?“