Děkujeme, vypadněte.

Moje duše.
/Někdy, ale ne momentálně/
Jak opuštěný bar
se spoustou prázdných míst.
Špatná klimatizace,
se zase rozbila.

/Prosíme zákazníky,
aby po sobě nezanechávali jizvy.

Připomínky si nechte.
A s díky ani nepočítáme/

Vždyť víte! To ještě přežijem..
Zase přijede paní uklízečka.
Utře hadrem špinavé ruce.

*Tatínku, kdepak sis zašpinil ruce?
Proč máš na košili krev?
Tatínku?*

Oči chcou zplihnout,
jako nemytý vlasy...
Tak dopřej jim tu volnost.
Chcou zažít něco novýho.
Něco mezi spánkem,
a věčným spánkem.

Gilotina nade mnou čeká.
Chce utnout,
tyhle podivný duševní stavy.
Existuje tu pořád něco jako duše?
Vážně?
Nevěřím.

*Tatínku nespinkej!
To až večer.
Ani ses nevykoupal.
A nemáš pyžamo*

Všechno popírat...
Ta jednoduchost je fascinující.

*Děvčátko přikrývá tatínka dekou.
Pokládá hlavu na jeho rameno.
Pláče.*

Nechceš to tu už zabalit?
Tenhle bar prodělává...

/Děkujeme, vypadněte./