Kájovi

Ležíš, a hlava jako střep - bolí.
Tak bolí.
Říkáš, že svůj malý svět měnil bys
za cokoli.

Vlastní svět, co dávno duši ti vzal
celičkou,
duši, jíž dotkla se jezinka snů
pod dekou.

Spíš, a pod tvými víčky ženou se
mračna.
Nač žijeme pro utrpení, tak
nač, nač?

Kluci nepláčou, říká se a ty
tvář odvracíš.
Líce pálící potůčky slzí.
Ach, jak je nenávidíš!

Slzy a světlo, ty vedou tě tam, dolů,
kde plášť z temnoty navlékneš si,
tančíte se stíny, krásně a pospolu.

Křehká duše viděna jinými uvadla by.
Tvé nitro však z cely křičí stále:
"Odemkněte mi!
Chci držet za ruku toho, kdo
chtěl by."

Samotu nezabiješ, samotu nezničíš.
Samotu odeženeš, nebo ji usvědčíš
ze lži, kterou leta krmila tě.
Není toho, kdo sám by žil, či v jistotě.

Život je boj, tak bojuj a per se,
vždyť meč máš zlatý -
ostatní jen ze železa a bez duše,
co se tvou je spřízněná
a válčí hned vedle tebe.