Bojím se...

Bojím se, že se opakuji,
že verš můj jako flašinety
co stále stejné písně hrají
jen známé opakuje věty,
chraptí jak prasklé kastaněty
a že mu chybí nový rým,
je jako zatuchlé snad smetí
a z veršů mých že zbyl jen dým.

Proč nemlčím a neslibuji?
Vždyť neobjevím nové světy,
jaké malíři objevují,
světy zakleté do palety,
kde jejich štětce kouzlí květy
barevných snů, o jakých sním.
Mé verše jsou jen pouhé tretky
a rozplynou se jako dým.

Kašlu na verše, na sonety,
jen Ty, Ty neproměň se v dým!