Vlkodlak

S měsíce svitem tráví noc bezesnou,
Prochází krajinou hledajíc potravu,
Snad opět ukojí tu svou chuť bezednou,
Hlubokým kousnutím způsobí otravu.

Při prvním úplňku ve vlka změní se,
Z bezbranné kořisti stane se šelmou,
U huby sliny už pomalu pění se,
Požírá hrdiny, rytíře s helmou.

Jak zvíře zběsilé, nemocné vzteklinou,
Vyráží na lov ve svitu měsíce,
Žaludek svůj, tu jámu bezednou,
Nasytí pouze kořisti tisíce.

A tak se plíží potichu nocí,
Dříve než člověk se naděje,
Krvavé oči vládnou zlou mocí,
Z tesáků olízne červené krůpěje.

Po kusech maso z oběti trhá,
Zastaví na chvíli žaludku řev,
A měsíc na louku jeho stín vrhá,
Bestie obrovská, září z něj hněv.

K ránu když měsíc ztrácí svou moc,
Tajemné kouzlo přestane působit,
Tak ústy člověka zašeptá „dobrou noc“,
Však co spáchal v noci již nelze napravit.