Smět křičet

Místo ve sněhu v bahně stojím,
nevím, jak jít, tak se brodím.
Šílím z ticha, šílím z mrazu,
nevím zda to sama snesu.

Potřebuji vidět úsměv
a slyšet zvonivý smích.
Ničí mě rozkazy a řev,
nechce se mi v tomhle žít.

Nejsem otrokem,
ale cítím se tak.
Vše hýbe se pokrokem,
jen se mnou to jde naopak.

Chtěla bych tancovat
a naplno se smát.
Jenže můžu já snad?
Musím se usmívat a lhát?

Stydím se za sebe,
za to jaká jsem.
Až někdy mě zazebe,
že je to skutečnost, ne sen.

Chtěla bych ječet
a ze všech sil řvát,
aby mě někdo slyšel,
objal mě a řekl, že má mě rád.

Nemůžu křičet, ticho musím být,
jenže to mě pak bolí jenom žít.
Co udělat, aby to nebolelo?
Aby křičet, bez trestů, se smělo...