Pro tebe

Každou noc o tobě snívám,
své city jen těžce skrývám.
Dech se mi z tvé krásy tají,
připadám si jako v ráji.

Nespoutané zlaté vlasy,
nespatřil jsem větší krásy.
Hlava se mi z toho točí,
neznám však tvou barvu očí.

Zahledět se do nich bojím,
že ten pohled neustojím.
Že v tu chvíli ztratím duši,
srdce ve mně rychle buší.

Tvoje dlouhé černé řasy,
vytvořil sám ďábel asi
a to proto, že si přál,
abych mu za chvíli s tebou svoji duši zaprodal.

Celé tvoje nahé tělo
zulíbat by se mi chtělo.
Svléknout si tě z drahých šatů,
poznávat tě podle hmatu.

Nekonečně dlouhé nohy,
jimiž svádíš snad i bohy,
bříško pevné jako kámen,
tvojí vůní celý zmámen.

Dotknout se tvé něžné tváře
s jemným tónem svatozáře,
rozechvět tvou hebkou kůži,
hýčkat tě jak pouštní růži.

Při tvém smíchu ledy tají.
ptáci tiše naslouchají.
I já stojím při tvém hlasu,
jak ztracený bez kompasu.

Říkají, že nejsi pro mě…
že bych se měl chovat skromně.
Po jiné se poohlédnout
a na tebe zapomenout.

Však já žiju v marné víře,
že ty – kráska a já – zvíře,
budeme snad někdy spolu,
hledět nocí na oblohu.

S tebou má můj život cíl,
nezemřel bych pro tebe. Pro tebe bych žil!
Jsi zkrátka mým světlem ve tmě
a proto tě prosím, veď mě.