Sama

Byla tu sama
jako v plotě kůl,
opuštěná dáma,
do očí padala jí sůl,
nikým nepoznaná
stála uprostřed místnosti,
čas kolem jen tiše plul,
v očích měla starosti.
Hleděla na prázdný stůl
a plakala v bolesti.

Hleděla snad posté
na obraz, jež bledne,
a přání tak prosté,
ať postava z plátna se zvedne
zůstávalo stále snem,
jež rozplyne se hned.
Celou nocí, celým dnem
proklínala celý svět.

Proklínala svět i žití
za víčky jen jednu tvář,
její láska - slunce co jiným svítí,
ztratila už dávno svoji tvář.
on odešel od ní do nebes,
nevrátí se nikdy zpět,
ona zůstala tu sama dnes
a uvadala jsko květ.

Zbyla tu sama
jako v plotě kůl,
opuštěná dáma,
do očí padala jí sůl,
plakala tiše ve stoje,
už neměla sny, ani víru,
stále sama uprostřed pokoje,
sama uprostře světa,
sama ve vesmíru.