Zmatek v srdci...

V potoce šplouchají ledové vlny,
v mých myšlenkách jsou teď jen oni,
Jsou se mnou pořád, na každém kroku,
jsou tu už dlouho, celých čtvrt roku.
Prochází životem a roky plynou,
mě už to nebaví, ať city zhnynou.
Já chci být sama, sama a volná,
Já se chci změnit a zůstat stejná.
Občas si říkám, že nevím jak dál,
nejradši bych, kdyby vítr to svál.
Chtěla bych klid, ale i lásku,
city mít svázané, jako psa na provázku.
Chtěla bych lehnout, usnout a nesnít,
Už žádný vzpomínky na tebe nemít.
Když jednou vím, o čem já sním,
stane se to, co dělat nemíním.
I jedna fotka všechno teď změní,
a všechno hezký rychle hned zkazí.
Poplést všem náladu, rozum a štěstí,
dostat od osudu bolavou pěstí.
Když si pak rozmýšlým, koho mám radši,
zjišťuju, lidi se na mě, čím dál víc mračí.
Ze všech stran dozvídám se podivné věci,
nesedí na tebe, ale asi jen přeci,
začnu Ti nevěřit, dávat si pozor,
asi si pro sebe seženu dozor.
Někoho, kdo mě z tohohle dostane ven,
já nechci dál už snít ten praštěný sen.
Pak zjistím koho mám přeci jen radši,
přestávám věřit všemu, i na vlastní oči.
Musím to přetrpět kvůli těm fotkám,
a pak uz dělat jen, že tě fakt neznám.
Neslyšet, nevnímat dělat že nejsi,
nechodit zpívat, pak klidně hraj si.
Nechodit zpívat, to je to nejmenší,
Ztratím tím ale, všechny mé nejdražší.
Nevím co dělat, toť slepá ulička,
Nevím cop chci, jak malá holčička.
Končím to, neřeším, zůstanu sama,
zůstanu sedět, jen v koutě doma.
Budu se věnovat něčemu jinému,
a ty se věnuj, spíš sobě samému.
Měl by si přemýšlet o tom jak se chováš,
jaký jsi a cho v srdci máš.
Sám sobě řekneš si, jak jsi skvělej,
ve skutečnosti jsi ale úplně jinej.
Sice všechno stíháš, to je fakt možný,
ale něco ti v životě určitě chybí...