Sen

Po travnaté pláni
od obzoru k obzoru,
vítr vůně nese
od oblohy k zemi blíž
a od země k obloze výš.

Uprostřed travnatého oceánu
malý osamělý strom,
ráno mu přineslo
náruč sluneční záře
co vykouzlila
zahradu květů v jeho koruně.

Já jsem tou písní modrých výšin,
jsem tou radostí večerního rozjímání
s tváří v západu slunce.

Z kostelíka bílého
tam za obzorem,
nese se písen díků
večerním krajem-
a stoupá vzhůru do nebe!

Cestička klikatá
k obzoru se táhne,
po ní asi dojdeme
tam kde končí svět.

Jsem tem osamělý strom
co poznává všechny ty divy
božího panství.
Nejsem nikdo,
nejsem nic,
nejsem to
ani tamto.
Toto není moje
a svět je jen most
mezi dvěma světy.

Strom v západu mlčí
a jde spát.
V mlze ráno
mlčí a dýchá.

Pro krásu, pro smutek,
loučím se tedˇ
s radostí i zármutkem.

V Bohu spásu našel jsem,
je konec tance nicoty.
V Bohu spásu našel jsem
je konce prázdné marnosti.