Skomírání

Kapky rosy na listech leknínů,
jsou křehké jak mé žití padající do stínů.
Mé tělo skomírá v posledních náznacích dechu,
shnilé a rozložené v tichosti vlhkého mechu.
Oči vyschlé vyplakanými slzami,
vzpomínky zahlcené veškerými chybami.
Tělo a duše krvácí,
jak se rozum postupně vytrácí.
Praská a trhá se na tisíce ran,
bouchne, exploduje, jak dobře to znám!
Pomalu padám a žádná ruka mě nechytá,
letím prázdnem, tichem, sama sobě skrytá.
Chci se chytit stébla trávy, jenž na dosah ruky se nachází,
ale je tak daleko, spadnu, síly mi dochází.
Křičím, pláču, ale nikdo neslyší řev v mém koutu duše,
všechno na pohled vypadá tak jednoduše.
Ale za maskou z medu a lučního kvítí,
tam, kde ani slunko nezasvítí,
tam schovaná je moje tvář,
tam jsem ukryta já, života lhář...
A tam si tiše umírám,
před světem se zapírám
a tajně sním si naivním sněním,
že jednou všechno, všechno změním...