V barvě červánků...

V barvě červánků všedních rán,
bloudíme světem, každý jde sám…
naděje na setkání zmizela, někam tam na konec duhy,
kdo z nás najde ji a vrátí, kdo bude první a kdo druhý.

Já nevěřím na žádná "možná jednou", nevěřím na žádná "kdyby",
k čemu nám je důvěra, když neplníme sliby,
k čemu nám je pravda, když čas nevrátíme zpátky,
co psát, když věta je moc dlouhá a slovo zase krátký…

A proč psát vůbec slova, když můžeme nechat mluvit duše,
v tichých dialozích se dotknout srdcí, co bohudíky nejsou z plyše,
vyměnit si lásku a společně v barvě červánků všedních rán,
bloudit světem ve dvou, každý se svým srdcem otevřeným dokořán…