Voda

Po schodech našlapuje tiše,
po práci cítí se dnes unaveně.
Na dveřích lístek, někdo jí píše,
na tu změť slov hledí překvapeně.

Zámek rychle odemyká,
všechno jí záhy dochází.
Pak uprostřed spouště tiše vzlyká,
ostatní nervózně kolem ní obchází.

Voda proudem teče,
zima, vlhko, ticho.
S potůčky bojuje teď v kleče,
z nervů bolí ji břicho.

Soused pro ni neznámý,
doma majíc pěknou škodu.
Že může být v klidu, jí oznámí,
i když všude má samou vodu.

Celou noc jí pomáhá,
nechce za to odměny.
Vzít za práci se nezdráhá,
odskočil si od ženy.

Udivuje mě víc než dost,
že v dnešní době pomůže mi člověk cizí.
Mezi dvěma břehy postavil most,
jeho srdce?Zlato ryzí...

Tímto děkuji mu moc,
bez něj nejen v slzách bych se utopila.
A omlouvám se za tak příšernou noc,
i když mnohé jsem díky ní o lidech pochopila...