Andílci...

V bílé krabičce čtyř stěn se potápím,
v pocitu slasti a uspokojení,
zní tu hudba, ta celou mě pohltí,
otevře bránu cestě zapomění...

Dívám se na slunce, dívá se na mě,
nepálí, jen hladí moji horkou tvář,
slyším hlas, však jenom klamně,
jehličky sebraly mi svatozář...

Je tu někdo??? Hlas z rádia,
je pryč ta hudba, ten pocit,
co v sobě jsem odhalila,
pocit uvědomění...

Šimrání v nose - to andílci bílí mě lechtají,
polykám jejich hořkou chuť,
do pocitu štěstí mě svádějí.

V očích pálí mě touha,
chce poznat nový svět,
já naposledy hořkou chuť polkla
a potápím se do pocitu empatie...