Život jedné dívky

Tmavý pokoj, v rohu sedíš,
na stole zvadlé kvítí,
brečíš a nic nevíš,
proč vlastně slunce svítí?

Tmavý pokoj, dívka v rohu,
sedí, hlavu má v klíně,
od krve má poškrábanou nohu,
čas se táhne líně.

Na podlaze řeka krve,
vedle bezvládné ruky žiletka,
říkala mi to a ne poprvé,
že je to slabá baletka.

Na jevišti jistotou sálala,
hlediště plné mívala,
já ji ze sedačky mávala,
s obdivem se na ni dívala.

Obličej krásný, tělo jak proutek,
dokonalost sama byla,
jen na duši měla vroubek,
že si v obyčejném životě nevěřila.

Ulicemi chodila jako myška černá,
lidi ji rádi neměli,
jen kočka ji zůstala věrná,
jen kdyby to tenkrát věděli …

Uplynul měsíc a ona tu sedí,
do dáli nepřítomně hledí,
tělo ji chřadně, pleť má bledou,
už si pro ni shora jedou.

Každý ji odsoudil, dřív než ji poznal,
nikdo ji neřekl, mám tě rád,
osud ji na stůl karty rozdal,
jen ona neuměla hrát.