Ve spárech černé dámy

Dívám se do tváře obrazu
a přemýšlím o prázdnotě
Vedle rukou mi chladne neoslazený čaj
ze zaprášených reproduktorů
hlásí chraplavý hlas počasí
Na dveře buší vítr
ztracen ve svém světě
přes klíčovou dírku
rozhoupal starého houpacího koníka
Přemýšlím ani nevím o čem
jen nechávám vzpomínky vracet se na poraněná místa
do hloubky umírajících kořenů
Po dlouhé svíci stékají kapky vosku
jako slzy z ohnivých očí
Z přemýšlení o ničem
mě vyrušil tentýž chraplavý hlas
co předtím hlásil počasí
Uvědomila jsem si
že ten hlas je stejně zachmuřený
jako to počasí
Sedím tu douho
skrytá pod dýmem z horkého písku
město už je ve spárech černé dámy
Zatahuji žaluzie
zděsila jsem se odrazu své tváře v okně
Lidé chodící po večerních promenádách
mi připomínají krev proudící v žilách města
Vítr už přestal bušit na dveře
tu něžnou tvář už nikde nevidím
Vidím jen zatoulané kočky
elegantně kráčející po špinavém chodníku