Má pohádková

Už dávno nejsi malé dítě!
Říkají mi častokrát.
Proč chytat se v pevné sítě,
proč si nesmět ještě hrát.(?)

Kdybys mi přece nevěřil,
překroč řeku sedmeru,
obejdi hájek lesních víl
až k vodníkovu jezeru,
tem najdeš mě jak povídám si
s bukem- králem pohádkovým,
kolem nebe, kopce, lesy,
neptej se, teď neodpovím.

Lásku chovám v měkkém mechu,
smích mi zvoní o skály,
s větrem splynu v jednom dechu,
a slzy dávno roztály.

Se sněhurkou peču vdolky;
princeznou prý nechce být,
a že jsme jen běžné holky,
o princi si dáme snít.

Nevěříš- li, přijdi k ránu
zavři oči dítě milé,
otevřeš svou zlatou bránu,
navrátíš se v šťastné chvíle.