Smrtelná láska k psaní

Každá láska je jako sázka,
vsadíš naň, i když je plachá jako laň.
Pak Ti něco říká – Vstaň, a udělej krok vzhůru,
ale co když v sobě najdu zrůdu?

Zrůdný svět a v něm lidí hrst,
co když jsi na dně podají Ti občas
aspoň ten jeden prst.
Postel dělá vrz, vrz, když se dva milují,
Dveře dělají to samé, když sobě se vzdalují.

Snažíme se napsat nové věci,
ale zatím to jsou všechno omšelé kecy,
opakujeme jen fráze, co nepobaví ani Dědu Mráze.

Asi kvůli tomu bojíme se někdy přijít domů
Cestou potkáme stádo volů,
co padají ze skály přímo dolů.

Proč jen chce někdo psát, měl by být rád,
že je a užívat si života,
psaní, to je tvrdá robota,
a čekat na múzy je beznadějnější než čekání na Godota.

Co má vlastně říct tahle parodie na básničku?
Snad najít v Janičce velkou holčičku?
Nebo pošpinit to co má ráda?
Přece psaní bere jako kamaráda?!

V nouzi poznáš přítele,
Nikdo jiný se s tebou tak nesere…..
Hlavně jít do temnoty vesele
A s úsměvem na rtících
Aby si lidi povídali o tobě
a né o těch hrobnících,
co zahazují poslední světlo
a to je asi všechno.

Každá láska je jako sázka,
Vsadíš naň a vyhraješ smrt - to je ta daň.