verš trochu pochmurný...

Ze stromů zas už opadává listí
a kukačka již v lesích umlká.
Proč lidské štěstí nikdo nepojistí?
Proč člověk náhle v překvapení zjistí,
že Štěstěna je dívka bezruká?

Když spolu jsme, znám pocit blaženosti,
když vzpomínám, znám pocit bezmoci
znásobený svou vlastní bezmocností,
kterou z mé duše nikdo nevyhostí.
Jsme všichni svých snů němí otroci.

Když smím být s Tebou, slunce pro mne svítí
a když jsem sama, svá světla zhasíná
a ze všech stran se chmury na mě řítí.
V mé tmě mé světlo nikdo nerozsvítí.
Být s Tebou je má touha jediná.

Když Tebe hladím, dlaň je rozechvělá,
když sama jsem, dlaň je touhou bolavá.
Nepohladí Tě, kdyby stokrát chtěla,
jen chmurné chmury stírá z mého čela,
však jizvy pochybnosti nechává.

Bojím se, bojím, strach mám z budoucnosti,
vždyť život byl jenom zklamáním.
I když nás občas velmi štědře hostí,
snad proto aby náhle řekl "Dost"!
A proti zklamání jsem bezbranná.