Pan básník

Potkal jsem muže,
blázna,
stejně, jako jsem já.
Muže pokročilého věku,
bílý vlas
a bílý vous.

Pozval mě do svého
skromného příbytku
a já hrdě následoval
kroky jeho,
toho šíleného
a vzdělaného starce.

Pili jsme spolu
horký anglický čaj
a dlouze diskutovali
o poezii, ženách,
frenologii, otroctví
a Oscaru Wildovi.

Obdivoval jsem ho.
Vzhlížel jsem k jeho dílům,
záviděl mu jeho zkušenosti
a čeho dosáhl.
A pozorně jsem naslouchal jeho slovům,
které rozvážně vypouštěl ze svých úst.

Nakonec jsem mu dal přečíst
některé své práce.
Četl velmi pomalu
a já pozoroval jeho tvář.
Když dočetl, podíval se na mne
a kritikou nešetřil.

Řekl jsem mu (nevím proč),
že poslední dny života bude krutě trpět,
a že zemře v hrozných bolestech.
Nezareagoval, jen sklopil oči
a souhlasně a se smutným výrazem v obličeji,
pokynul hlavou na souhlas.

Vstal jsem,
starý muž mi podal ruku
a požehnal mi.
"Piš dál,
bude z tebe velký spisovatel."
Já poděkoval a stiskl jeho pravici.

Dostal jsem požehnání od Walta Whitmana,
velkého muže, básníka novodobé Ameriky.