Její pláč...

Z oblohy zmizely všechny hvězdy,
smrt postavila se jim do cesty.
Všechna slova na světě jsou zbytečná,
dnes..a v tuto chvíli.
Nocí line se nářek jedné malé víly,
její černé slzy padají na jeho ztuhlé tělo.

Ve vzduchu je cítit beznaděj,
láska i smrt.
A do jejích vlasů lehounce jak peří snáší se,
nenávist i bolest.

Věrná,
a raněná na srdci.
Leží tam u něho,
a slzami smáčí mu jeho tvář.

On dýchá jen velmi ztěžka,
ví, že nedožije se zítřka.
Pomalu zavírá svý těžký oči,
a poslouchá pláč fénixův.

Jako neodbytného komára snaží se,
odehnat chlad.
Který je cítit,
všude kolem.
Nechává se ukolébat,
ke spánku od smrti....

Z oblohy zmizely všechny hvězdy,
smrt postavila se jim do cesty.
Je těžké popsat co cítí,
když ví, že jeho duše už odešla.

Sama a bezradná,
lehce se ho dotýká.
Jak jen je těžké uvěřit,
že z něho vyprchal život.
Jak jen je těžké uvěřit,
že se na ní už víckrát nepodívá.

Jak jen je těžké uvěřit,
že jeho ledové ruce jí nikdy nemůžou uchopit.
Okolo hlavy dál létá jí beznaděj,
do srdce vkrádá se žal.

Za nehty usazuje se bolest,
a z vlasů ke rtům stéká jí nenávisst.
Objímá jeho chladné tělo,
a do ticha je slyšet její pláč.
Její pláč,
který řekne více než tisíc slov...