Trest

Zápraží.
Zarostlé drnem
rozsypává se pod nohou.
Pavoučí sítě,
teskný sten oken
co poslů pro styk s oblohou.
A dál jen klid
a nával ticha
domu, co dávno přestal dýchat,
a zdí,
jež mluvit nemohou.

Vzlyk dveří.
Prázdno čímsi křičí.
Světnice zívá věčným snem.
Tam sestry žily...
Dnes je ničí.
Kříž občas stává za oknem.

Ruší tu bledé ženě spaní.
Svědomí boří odhodlání,
jak van,
co třese konvicí.

Sinalá.
Má před tváří bílou
ten večer znovu
den co den.
Roky se trápí.
Pro nevěru
ubila sestru potěhem.
Růženec pevně svírá v dlani,
pokání ji však neochrání
před sestry očí pohledem.

Nevstává.
K ustlanému loži
přimkla ji pevně sestry líc.
Do krve její duši noří,
srdce ve vlastní koupe víc.

Zemřely obě rukou jednou.
Zaživa tváře smrtí blednou,
zdi mlčí tichem zpovědnic...