Ostnatý drát

láskou slova svá zamykáš
respektem zdobíš jednání
srdce své přede mnou ukrýváš,
snad děsíš se zklamání
důvěru schoval jsi hluboko
dávno snad ani ne kvůli nám
zákopy postavil daleko
ostnatým drátem omotán

člověk jak člověk
všechno je stejné
v Tvých očích ženy
všechny jsou černé
duše prohnilé
ve slovech jed
kdo by jim s důvěrou,
na lep snad sed?

nevidíš barvy
snad ani šeď
změna Tě zdá se neláká
tak proč jsi se snažil
srdce mi vzít
proč ve mně jsi zkrotil tuláka?
proč říkáš ta slova,
co znějí tak krásně
naději živíš plamenou
jako bys chtěl
v skrytu své bázně
vidět mě v koutě
zničenou...

časem snad vrátit se
v hrdinné zbroji
pomocnou rukou oslnit
a chrabře říct
že jsi se změnil,
že přece to musím pochopit...
Tvůj skvělý plán
má jedinou chybu,
v koutě už ležet nemusím
časem i srdce
přestane bolet
duši nadějí orosím.