Jak člověk dokáže zavrhnout krásné chvíle...

Byli jsme nerozlučná dvojka
- ty a já -
Jedna na dítě až moc hezká
s tůňkama v očích
a druhá
co se vždycky chtěla toulat
po nocích.

Pamatuji si na všechny hry
a naše poletování
mezi nebem a zemí
s útržky snů za pendrek.
Každý mi Tě záviděl.

Spolu jsme kradli jabka,
dováděli na ulici,
smáli se všem a všemu,
ubližovali si.
Naučili jsme se žít
dětství.

Nedávno se stalo, že my dvě
se potkaly.
Měla si kratší vlasy
a pořád ty modrý oči.
Bylo to někdy pozdě večer.
A já Tě ani nepozdravila.
Vlastně ani Ty mě ne.
.
.
.
.
.
.
.
.
Někdy na Tebe vzpomínám
(snažím se jen v dobrém).