Stín

Mánes mě kreslí olejem.
Jsem něžným horizontem stínů,
jsem obzor kliček prašných cest,
jsem dálka lidem k nakousnutí.
V tom akvarelu křehkých gest
lísá se motýl k skalní suti.
Když převlékám se za krajinu...

Na plátně temné hloubky očí
- a přístav nikde nevidět.
Než padnou soudy na mou líc,
ať posvítí mi na duši.
- Kde tma je,
nelze krášlit víc.
Snad jen se tázat po vině...

Z obrazu vítr písek sbírá,
vrhá do skleslých zátiší.
Mé nebe černá mysl čeří,
čistím nevody rybářů. -
Zvolna se chystám na večeři,
chycena ve svém teskném šeru...

A menu?
Ta se nepíší.