Příběh jedné fotky

Fotografie s holými stvoly tulipánů
z nichž barevná přetvářka dávno opadala
dodnes leží na dně šuplíku
Nevím proč píši právě o ní
možná proto že jako jediná ví že nemá co ztratit
a tak tu dobrovolně leží
Uvědomuje si že je jen pouhá kopie skutečnosti
Že tu krásnou porcelánovou vázu vlastně nikdy nestřežila před rozbitím ona
i když by si to přála
že tu vůni nešíří po celém pokoji ona
že ani nezpívá ukolébavky svým poupátkům
Oddává se samotě její pleť stárne
nevšímá si ani mrtvého motýla
přestože s ním má tolik společného
Nechápu jak se tam dostal
Mrzí mě že neumím zvířecí řeč
Slyšela bych jeho křik a zachránila ho
Nikdy jsem nebyla svědkem okamžiku
kdy si zvíře začalo vážit života