Babička

Sedíš tiše, ruce v klíně.
Ramena dolů svěšené.
Oči prázdné, kdysi tak vlídné!
Teď jak dvě bitvy v boji o život prohrané.

Tvou křehkou ruku svírám v dlani
a dýchám na ni horký dech.
Vzpomínám.
Snad už to pravda není ani,
jak vískala mě ve vlasech.

Kdys učila mě o životě,
zdá se mi to jako včera,
že milovat mám i v zlobě,
bojovat a být vždy hrdá!

Dnes hledíš na mě, nevzpomínáš.
Jen slza po tváři teče ti.
Ruce v klín si opět vkládáš.
Chce se mi křičet.
Ta staroba! To prokletí!

Čas vzal mi tě a ukrad duši.
Nechal tu jen prázdné tělo.
Ta duše ti prý už nepřísluší.
A to tělo, do hrobu by patřit mělo?

Chci bojovat a prát se s časem.
Chci zastavit ten krutý děj!
Však jsem jen člověk – prach a písek.
Ne Bůh ani čaroděj.