I smrt se bojí

Jako ticho co křičí,
Se rozléhá po kraji dech její,
Jak had, co z díry vylézá a syčí,
Snad na poplach - snad, že si to jiní přejí.

Je jako stín,
Který ze země nesleze,
Ve sklepě naděje,
Tančí její duše, zarůstá její klín,
Do něhož nikdo nevleze.

Dokud nepříjde ten den.
Dokud nepříjde ta chvíle.

Ve spánku kajícně se poká,
Večer pak u sklenky vína toká,
Neprohlédne, nevidí,
Za roh nedohlédne, chce dál od lidí.

Ale musí, musí,
Za nimi,
Sladká je,
Ne, že ne,
Ona se dusí, dusí,
Pak pláče,
Srdce z kamene,
Ale nezničitelná je,
Tak se raduje,
Na bále pohřebním,
Myslíte, že jí to baví?
Dělá jen svou práci,
Někdy tónem úředním.

Rány se teď tiše hojí,
Kolem jen tma a plíseň,
Však i smrt se bojí,
Zná dobře strach a tíseň!