Pokání

Nejistota, prázdnota, zas to období,
co nepatrným gestem rychle napoví,
že v obavách uvízlá, jistota zůstala,
opět a zase, radš bych se poddala ..

Ale ..

Můj smutek, zloba, právě je tím bičem,
když mžik naděje je už náhle sklíčen.
Pak ve vzduchu, práskem se rozezní,
že bojovat, žíti tu, je přece umění.

Bez vzlyků a jiných nářků bojovat se musí,
i když vlastní fiasko, vás pod vzpomínkou dusí.
Když na tom známém bojišti, po roce opět stojím,
a přes veškerou námahu a snahu se dál bojím.

Snad déjá vu se o mou mysl pokouší,
a vírá skrytá popelem, naděje se nepouští.
A kord schovaný za nohou tiše píseň pěje,
když tenkými vibracemi, cítí, že se chvěje..

…..................skoro už není …..................
Víra má ..