Dračí requiem

Nebe pláče modré perly,
co rozbíjí se o planinu hrobů,
stařec stojí opřen o svou starou berli,
a slzy padají mu z tváře dolů,

slunce svítí skrz závoj mraků,
rudé příšeří protáhlo stíny křížů z kamene,
domů vrací se duše draků,
zpět vrací se děti plamene,

sloupy světla protínají šedost,
dopadají na hrobky,
draci odešli, s nimi radost,
zbyly jen chladné náhrobky.

Vrby shrbeně stojí nad jejich památkou,
jak prastaří strážci tajemství,
život je vlastně smutnou pohádkou,
plné lásky a jiných šílenství,

všechno chladne, jak slunce mizí,
duše krouží tiše tmou,
jeho svět je mu náhle cizí,
stařec ví, že křídla se už nepohnou,

chce jít s nimi, touží vstát,
měsíc vyšel, mezi hvězdy nahoru,
navždy jen smrt, ticho a volný pád,
pro nás, dědice, v srdci závoru...