A tak se jen ptám II

…v rukou držíme prázdný život,
bez sexu, přátelství, slov něhy,
ptali jsme se co vše zbude,
a tak jen povídám: „ Nic…“

Ale pojďme si pár okamžiků nádherně hrát,
vezměte květ růže jenž jak slečna vypadá,
okvětní list, jeden po druhém, do svého života vložte,
každou mezeru, každý šedý kráter zaplňte.

A to není celé

…až nebeská modř oblohu bude zdobit,
z květů fialového šeříku vezměte poupátka dětí,
jejich nevinný úsměv, jenž rozzáří každou tvář,
do duše, života pomalu ho vložte, ať se tak také usmíváte.

A pokračujeme stále dále

…polibky od slečen, žen, lidiček které máme rádi,
povzneste do oblak myšlení, dejte jim sílu,
vždyť stačí malý okamžik a vše je mnohem lepší,
polibek za polibkem jako slovo ku slovu skládejte,
bude vše lepší, černý den brzo opět bude jasnou nocí,
a duše, kde krátery a jen stín vládl,
už povznesla se nad oblaka černé tmy…

Pokračujme stále dále…

…ať na tvářích hraje úsměv v jakýkoliv den,
ať už zamračený, či jasný jako hvězdná obloha,
…víte nejspíše je bláznovství hrát si na člověka,
vždyť jsme všichni jen lidé a co vše si děláme…

Vždyť jsme jen poouzí lidé…

kteří milují, nenávidí úplně stejně…

A tak se jen ptám, budeme někdy něco víc???