..na skalisku osoba osamělá...

Vlny bouří, vítr šlehá,
na skalisku osoba osamělá,
kabát vlaje, pod ním réva,
modré vlasy, stojí, čeká.

Kraj skaliska, voda stříká,
kapky smáčí, oči bledé,
bledé od té podívané,
šeptem hlas jen přitom říká:

"Moře, Větře, Vlny též,
dopřejte mi prosím kéž,
mohu se vám svěřit cele,
ať vás mám místo krve v těle."

"Chci být s Vámi, cítit Vás,
vy lásky moje, plné krás.
Jedno tělo, jedna mysl,
jedině tak to dává smysl."

"Na oplátku budu vám.
čechrat vlny jak pole lán,
kolébat vítr na svých rukou,
smutné hloubky tišit hudbou."

"Ať voda omývá mé tělo,
chladné doteky Vaše chtělo,
bolí mě když vlny pláčou,
radost mám, když zase skáčou."

"Dávám Vám tedy znovu,
svou lásku, něhu, vše co mohu,
neodmítněte zas,
budem spolu."

Vlny bouří, vítr šlehá,
na skalisku osoba osamělá,
padá dolů, s vodou splývá,
vítr skučí, voda zpívá.

Jsou si navzájem teď druhem,
blízko sobě, jeden v druhém.