ANERI

Stíny mi kreslíš obrázky na zeď
jak malé holce
co hrála si na pískovištích okřídlených světů
.
.
.
vážka ti sedla na rameno -
váháš, když ji odháníš –
.
/myslíš, že poskládáš si mě zpátky?/
stejně tak
jako jsi slepoval střípky
babiččiného hrníčku se třemi stužkami
… na zápěstí -
.
.
.
bolíš mě
a přitom nevím,
jestli slůvka, která jsem ti všeptala do vlasů
máš stále schovaná v teple svých vzpomínkových nálad
vonících mlhovými rány//
.......
......
.....
....
...
....
.....
......
.......
usínám uvnitř
polibků na polštářích
které sis /jen?/
zapomněl
.
.
.
opravdu si to myslíš?