Vše pro jeden okamžik....

Já šel sám písky velkého al-látu.Když v tom uprostřed dun našel jsem květinu.
Květina barvy půlnoci se sluncem ve středu jež osvítilo temnotu v mé duši.Ponechal sem si ten dar bohů písečných a pohlédl do dáli-Na tu nekonečně vražednou krásu pouště,a uvědomil si,že stejně jako květina hynoucí mi suchých dlaních nejsem nic.
Padl jsem neschopný vstát,s bolavým tělem s nebeskou žízní,připraven na setkání s bohy.Ale v tom sem ucítil kapku deště na své tváři.
Ta kapka byla jako celičký svět-byla v ní síla i křehkost-život i smrt,naděje a beznaděj.
Po kapce přišla další,a pak se rozpoutala bouře.Byl jsem unášen na jejich křídlech,a přesto jsem neměl strach,má duše se stala tou bouří...ta nekonečná síla beroucí vše,aby nakonec mohla dát ještě víc.
Letěl jsem nad oceány jež neměly konců..Nořil se do lůna matky země,a nakonec se vrátil zpět spolu s poslední kapkou.Mé tělo už nebylo,nezbyl nic než prach.Tam v tom zlatém moři jsem se stal kapkou vody.Bezvýznamnou ale plnou esence života.
Kdybych se mohl vrátit,kdybych mohl.Ochutnal bych ty rudé rty jež v sobě měly příchuť jarní vody?Nebo bych sklonil hlavu a stáhl se do ústraní?Či snad bych jako jediný zbylý vládce měl odpočívat na marách ve věčném spánku mocných?
NE!!!!!!!
TA jediná kapka ulpící mi na tváři mi prozradila,že pro ten jediný okamžik kdy jsem se stal bouří,stojí obětovat vše.
Vše pro ten krátký okamžik...