(O) TáTOVi

Po padesáti pěti letech odešel si beze slov,
jen tak za vším zavřel dveře.
A já už nestihnu Ti nikdy říct,
že bez Tebe můj život zebe.

Z ničeho nic se mi zhroutil celý svět.
Oči červené jak angorský králík
a hlava plná myšlenek,
na TEBE
o TOBĚ
už nikdy s TEBOU
!!!NE!!!

Mokrý polštář studí jako led,
slzy mi pálí oči, jako ten nejsilnější jed.
Myšlenky mučí mozek
a já neustojím na jedné noze.

Vzhlédnu k nebi,
které poseté je hvězdami
a nezbývá mi nic,
než doufat,
že stále jsi mezi námi.

Snad máš se líp,
„tam nahoře“
a potápíš se u moře.
Proplaveš všechny možný zálivy
a konečně si zase zpět u svý záliby.

Už nikdy víc nezabrání Ti nemoc v touhách,
co jsi měl napsané v slzících očích.
Už nikdy víc nevezme Ti nic.
!JE PRYČ!
…snad…

Bojoval si do poslední chvíle
a já to vím.
I když dělal si přede všema velká ramena,
vím, že citlivý jsi byl.

Byl jsi tím nejlepším učitelem,
všech věcí, které bych měla znát.
Byl jsi tím nejlepším tátou
co mi život mohl dát.

Až se mě jednou někdo zeptá,
jaký vlastně můj táta byl,
já řeknu jen,
že nikdo ho už nikdy nenahradil.