ĎÁBLOVA PANÍ - I.

Zpod řas, jenž splývají s černí nočního nebe, odchází slza.
Poslední, zde zrozená.
Stéká po tváři, hladí.
Tiší křik, linoucí se z mého nitra.
Dotykem, stopou, jenž po ní zůstává.
Naposledy se zastaví, snad by chtěla říci, SBOHEM.
A padá vstříc svému osudu.

" ...MÁ ODEVZDANÁ, jak rychle končí pouť života tvého! "

Ten okamžik, kdy se se zemí nelítostně střetla,
přetnul všechen zvuk i křik.

JE TICHO.

Hladím stopu, jenž ve tváři zbyla, snad chtěla zůstat mou součástí,
snad toužila zanechat cestu, vedoucí k naději.
ACH, MÁ UBOHÁ...

Znaveným pohybem víček, z nichž život právě vyprchal, klaním se světu.
ZAVÍRÁM OČI...

Za spuštěnou oponou spatřuji své dny v obrazech, jenž kdosi maloval.
Procházím jevištěm osudu, skrytým všem živoucím...

S údivem, však beze strachu, dotýkám se malby, na níž je vyobrazen obličej dítka.
Usmívá se, mám pocit, jako by i ono, chtělo se dotknout mne.
Jemné vlásky, svázané v pravidelné copy, čistá tvář, úsměv, z něhož lze vyčíst,
že je šťastné.

Dlaň proniká obrazem a dětský hlásek vyzývá mne vstoupit.
STOJÍM TVÁŘÍ SVÉMU DĚTSTVÍ...

" Maminko! Maminko milovaná, copak mě nevidíš? "
Neodpovídá...
Jak prázdně, umí ticho znít. Svírá srdce, neživé...

Najednou se otočí a z jejích úst, vlídně, zní mé jméno.
Volá mě!
Chci odpovědět, snad z dětské touhy, či zvyku, jenž se opět probudil.
Otevírá svou náruč, běžím k ní. Chtěla bych ji obejmout,
snad celou věčnost jsem ji neviděla...
Však jejího objetí těší se děvčátko, s radostnými jiskřičkami v očích.

"Koho svíráš ve své náruči? Komu šeptáš něžná slůvka? "

JSEM TO JÁ, VÍM...

Poznávám svoji vřelost, s níž se k Tobě tisknu, když mě ukolébáváš...
" Děkuji, žes mne tolik milovala, MAMINKO!"
V tu chvíli si uvědomuji, že musím jít.
Odcházím tiše, otevřenými dveřmi...

Stojím u řeky, v níž jsem ráda máčela své bosé nožky,
tančila na břehu v závoji z květin, hleděla v průzračnost vody
a v jejím zrcadle toužila spatřit toho, jenž by mne miloval.
SVŮJ OSUD.
Se setměním darovala jsem proudu voňavý závoj, pln šeptajících dívčích snů...

Jdu při řece a již z dálky vidím mladou dívku, promlouvajíc s vodní hladinou.
BYLA JSEM KRÁSNÁ...

Přiblížím svou tvář k té její, s očekáváním.
Co v ní vlastně dnes, toužím nalézt?
Krása neodplula, jen se již neleskne, neodráží duši, tak, jako tehdy...

...Snad bych i záviděla, kdybych nebyla uvnitř sebe, tak prázdná...

Procházím loukou a naslouchám písni. Sám vánek těchto končin, zpívá Ódu svobodě.
Prstem hladím rozkvetlé květiny.
Nechci je poslat po vodě, utrhnout křehkou duši.
Nechci je zlomit.
Jen cítit jejich půvab.
A poděkovat, že se nevysmívaly mému mládí, jako ti, pro něž jsem byla bláznivou...

Vím, je čas jít, avšak nemohu se přimět.
Ještě naposledy běžím k řece, pohladit bosou nohou, její nesmrtelnost.

...Snad bych se i usmála, kdyby mé rty nesevřel ten zoufalý obraz toho,
jehož OPOUŠTÍM...