ĎÁBLOVA PANÍ - II.

Dnes naposledy, pane!
Pohleď do mé tváře!
LITUJ !!!

Řekni, chtěl bys mne znovu obelhat?!
TY, jenž zpoza hladiny, hledíš?
Cítím tvůj hněv, marným však jest.

Sláb jsi a opuštěn.
Na druhém břehu, jehož konce nedosáhneš...

Kým jsi nyní?
TY, jenž v dlaních držíc závoj a srdce v něj vetkané, čekal jsi zde na princeznu?
K jejím nohám skládals růže, jejichž omamnou vůní, dosud byla nedotčena.
Pěl jsi jí o životě, s nadějí v hlase.
S půvabem, hodným prince...

Zpívej, lháři!
Jako tenkrát...

O lásce, jenž zkvétá na tvých pláních, kam odvedl jsi matce dceru!
Zpívej přece, své paní!
FALEŠNÉ, ty tóny...

Svíral jsi mě v náruči, TAK PEVNĚ...

Snad stiskem dravé šelmy,
jenž právě ulovila, hladová, svou kořist!

Smál ses, TAK HLASITĚ...

Když jsem pod vidinou svobody,
z posledních sil, prchala z pekelných zdí.
Přes hradby, lemované břitvami...

Díval ses, TAK RADOSTNĚ...

Jak se stávám bezmocnou!
A podléhám...

Zarýval jsi drápy, TAK HLUBOKO...

Do otevřených ran.
Mou bolestí ses opíjel!

Zneuctíval jsi mě, ZÁLIBNĚ A ZVRHLE...

Do krve, drásal jsi mou poslední čest!
I spoutanou, v trny oděnou nevinnost.

Stejně tak i další mladé panny, jenž oplodněné vší krutostí světa,
pro tvou nesmrtelnost,
přiváděly Zemi NOVÉ ZLO...

V naději,
že dodržíš slib, který jsi vyřknul krásnými rty,
aby se Ti odevzdaly.
Uvěřily, že jejich těla - V PRACH, NEROZDRTÍŠ!
Jako těm předchozím...

LHÁŘI !!!

Ďáble...

Tvou jsem se stala PANÍ?!
Pro tu naději planou, touhu, po růžích vonících...
Proti dívčím snům, po proudu řeky.
Pro Tebe, princi!

Pro Tebe...

Ďáble,
nemocný ZLEM...

Již NIKDY!
Přísahám, Bože!
Nikdy nespatří mou duši!
Nebude se radovat z utrpení a krvácejících ran!

A poslední má slza, jenž se tajně, za víčky ukrývá,
nespadne pro něj...
SLIBUJI !

Za ŽIVA - MRTVOU, stanu se...
Tou, pro niž se poníží,
ztratí svou nezlomnost.
Bude prosit!

O pomoc,
odpuštění...

O NADĚJI planou...