Zbytky večera světového barytonu

Za hlavou Ti šednou paneláky Vím musíš
už jít zas ve stínu těch budovatelskejch
dlaní A vím že Tě to štve
Že nesnášíš vše co přišlo po první republice
Ta nekovaná slova Známosti z vrchu
Jakoby ani to nebe nemohlo žít
bez chlastu a politiky
A jsi plný touhy /tak strašně moc/ ze zbytků večera světového barytonu
vzpomínek na holky které Ti půjčily tělo
/protože duši tu nelze půjčovat/
na jednu noc a pak musely jít
Musely
plout po tváři kterou ještě nestačily zbavit
špíny korupce slušivé solidarity
dobového alibismu
Zas
plout stejně jako ty slzy z panelu
infantilní země
Jako Ty musíš teď když tak
hrozně moc /a vlastně poprvé/ v životě
chceš zůstat dýl
než všechny ty bonové děvky
odkojené režimem a parafrází
mrtvé nahoty
Třeba jen čekaly až je pošleš zpět
umírat do němého náručí ulic
které jim pokřivily
charakter
Musíš už jít Zůstaň! Ještě zůstaň!
Se mnou...

A ten večer! Unavená milováním! Tvé oči!
Tvé rty!
A v dálce se kroutí panelová mračna
jako slib
že nic krásnýho se nebude opakovat věčně
jako už nebudou nikdy víc

ty Tvé ruce

h l e d a t pod sukní slova vhodná pro režim
a revoluce své revolucionáře
První republika v dešti pozdě k ránu
dalšího Masaryka
Inteligenti moc
Secese architekturu na Loiře
Poctivost lidské povědomí
a Tvé

Zůstaň! už nebude hledat

slzy místo slov