Balada o poutníkovi

Balada o poutníkovi

V ponurých kobkách kde žila jen smrt
ztratil se potomek nešťastných dní,
duše mu chřadla jak satanův rmut
pusto a prázdno, jen temnota v ní.

Oči si přivykly na temno šedé
smuteční rubáš mu otupil cit,
vzpomínky na světlo zůstaly bledé
s nočními tvory se naučil žít.

Jednoho večera, tma když zas chřadla
podivný hlas mu do ucha hrál,
i vydal se cestou a páska mu spadla
neb volání mámivé jakoby znal

Před zraky v záři mu vidina plála
v srdci se probudil neznámý cit,
hle pojednou překrásná víla tu stála
a zjevením vládla jak tajemný třpyt.

Rukou jak z vánku hebkou ho vedla
po stopách času do skrytých míst,
tam vůní a krásou svou zrádnou ho svedla
a zmizela s vánkem co podzimní list.

On vydal se cestou ven z temné své říše
do světa jasů a vábivých míst,
by nalezl krásku jež v kruté své pýše
mu nedala spát a odmítla jíst

Pak nalezl jednou kdes v prastaré chýši
spanilou divu, květ vedle ní vad,
i ztratil tam hlavu a žal ztopil v číši
a do rána věděl, že tuhle má rád.

Tak zůstal s ní v lesích, v divém tom kraji
a na vílu krásnou již nevzpomněl víc,
však elfové lesní a víly ho znají
a čarovná víla? Ta hlídá mu líc.