Jak jsem mohla?!.

Každý den stojím
před černou dírou
a sněním.
Dvě staré slzy
po tváři hrůzy
tečou proudy studené
lávy.
Bez křičení přikrytého
hávy.
Se zrezlou plechovkou,
hraju si s ošklivkou
bez velkých přání.
Zažít studené pookřání.
Vzlétlo moje poupě,
z lítosti.
Zabila jsem ho,
z milosti.
Beze svědků,
bez nářků,
vystrojila jsem
veselý pohřeb.
Rakev z krajek
zapečetil hřeb,
první
poslední
…a jediný.
Zasypána kousíčky duší.
Poupátko, moje děťátko!
Železný náhrobek, je jiný.
Srdce nezvykle buší.
Pro dítě, moje poupátko!