Jarem jantaru

Jako jaro jantarové něhy
slyším připlout půlměsíční břehy
nárazem náruče hvězd
z dalekých májových cest

Já vidím ten soumrak na měsíci
tvůj úsměv snově rudolící,
tvé dlaně v něžném doteku mé tváře
v posledním záblesku smetanové záře

Když tančí vážky v kalužích
moje krev volá po mužích
obrazem posvátného meče
poslední kapka ke skráním steče.

A pod tou starou jabloní
promlouvá víla ke koni
letí s ním nebem neznaje už slzy
jarem jantaru vrátí se již brzy.