. . . . .

Šumíš meluzínou,
vím, stále tě k ní přirovnávám…
/snad proto,
že stejně jako ona/
otvíráš schránku na vyprahlé dopisy – //
.
.
.
tak tiše
tichounce
.
.
.
a ani netušíš,
že zamykáš si mě
na tisíc západů úplňkové bledosti,
již kajícně krade namodralé noci
vůně tvého dotyku...
.
.
.
líbáš napjatost mého dechu,
spletitost jara a
smaragd svých očí –
/tu hlubokou lásku vyrytou na rameni/
.
.
.
jež odnáší si stálost
nezvyklých dnů
marnivého stýskání
//
/ty víš.../

.