Loňský dnešek

LOŇSKÝ DNEŠEK

Vycházím z domu a oči mi nuceně zavře sluneční zář. Na malou chvíli se zastavím, a vybavím si tvoji milou tvář.
Vidím tvoji tvář, tvoje rty a tvoje tělo. Rozběhnout se a skočit ti do náruče – to by se mi teďka chtělo.
Otevřu oči a pomalu odcházím stejnou cestou jako před rokem. Nikam nespěchám, jdu pomalým a líným krokem.
Vidím to jako dnes, ale přitom to bylo už loni. Vybavuji si zástupy lidí, jak u silnice slzy roní.
Přiběhla jsem k tomu místu, kde v houfu lidé stáli. Měla jsem divný pocit, když viděla jsem je už zdáli.
Srdce mi buší a začínám se bát. Proč je tady tolik lidí? Co se mohlo stát?
Pak se ale uklidňuji, že všechno je jistě v pořádku. Když v tom vidím nějakého policistu, jak tvé věci na zemi skládá do řádku.
Kde jsi? Snažím se tě zahlédnout a do zástupu se zkouším vejít. Ještě malý kousek, a budu u místa, kde máme se sejít.
A pak přišel největší, v mém životě šok Najednou si uvědomím, že zrychluji svůj krok.
Ano, jdu rychleji, protože chci být co nejdříve u tebe. Procházím kolem výkladní skříně. Zastavím se, a podívám se na sebe.
Černá košile, černě kalhoty, černý svetr….jen jedno jméno mám teď v srdci. Tvoje jméno! Jméno Petr!
Jsem zahalená v černém, protože přesně rok žije mé srdce ve světě temném.
Jsem už jen kousek od místa, kde znovu se dnes setkáme. Nikde jinde, než na našem „místečku lásky“ si už schůzku ani nedáme.
Znovu pocítím slunce na své holé kůži. Podívám se smutně na kytici rudých růží.
Přikleknu si k tobě, a na náhrobek civím. Jak se tohle mohlo stát? Ještě stále se tomu divím!
Podívám se do tvých zelených očí. A na okamžik cítím, jak se se mnou svět točí.
Tyhle oči už nikdy neuvidím!! Dívám se na tvoji fotku a za své slzy se teď stydím.
Položím kytici růží a svíčku zapálím. Svůj odchod od tebe co nejvíce oddálím.
Když po hodinách mlčení znovu zvednu oči k tobě, napadne mě hrozná věc: Měla jsem skončit taky v hrobě!
Vždyť bez tebe můj život smysl nemá. Je to přesně rok, co připadám si jako němá.
Pomalu od tebe odcházím a strašně to bolí, protože tě nechci opustit. To co se stalo před rokem jsem neměla za žádnou cenu dopustit!
Na konci ulice se ještě otočím a znovu proklínám ten den, kdy se to stalo. V tom vidím, jak u tebe zastavuje to auto, které tě srazilo. To auto, které mi tě vzalo…