Cestou do Dejvic

... Že naučila jsem tě milovat...?
Když sama pochybuju o sobě?
/Change your heart/
Už dlouho nesvítilo slunce,
prší,
choulím se do kabátku,
když intervaly tramvají do Dejvic
jsou proklatě dlouhý.

A táhne mi do tý mezery,
kde mi končí sako
a ještě nezačínaj kalhoty,
tam kde máš vždycky ruku.

Baletka v džínách,
co přisedla si ke mně na lavičku,
cudně klopí zrak,
když prosím ji o cigaretu.

A ráno, když probouzím se
s rukou přes její kostnatý boky,
je zas jiná.

Milovaly jsme se,
tiše, bez vzdechu,
a ona mi řekla,
že v tomhle světě bez boje nepřežijeme...
... spolu ...

Když jsem ji viděla naposledy,
měla oči jako špendlíky
a z žíly na předloktí jí stejkal pramínek krve.
,, Je těžký bojovat.“
... řekla mi...
Už ji nedokážu milovat.

Mokrý vlasy a zhaslá cigareta,
když utíkám Dejvicema.
Tulipány na veřejnejch záhonech
se zavíraj světu
/dobře dělaj/
a tiše se mezi nima nese:
,, Mandarinko...!“