Sen...

Sen lehký
jako polibek
přiletěl mi nocí
a zaklel mě
jak zlatovlásku
svou čarovnou mocí.
Oči otevřela jsem
a čiré štěstí
srdce zalilo mi
a láska
jao kvítek na rozcestí
mi ukázala směr,
dala mi křídla,
pas a letenku
do nebeskýh sfér.
Já letěla jsem,
oči plné jasu
tatam byla zem,
já dýchala tu krásu.
Nebeská hudba
hladila po duši,
zvonila,
zurčela,cinkala,
zářila,
srdce mé štěstím plnila
a láska a radost
v žilách mi proudila.
A když jsem pak
na křídlech letěla zpět,
celý svět byl pro mě rájem,
odrazemnebeských sfér,
andělů zástup
a Bůh jim králem.
Na zem jsem vstoupila,
kde barvy jen svítí,
zlaté kvítí
a láska byla vzduchem.
Lásku jsem dýchala,
láska hrála sluchem.
Celým světem láska vládla.
I sama sobě, nakonec.
Já vdechovala plné doušky,
kvítí zasypala polibky,
zářilo zlatě,modře a rudě,
motýli stlali v něm kolébky.
A potom najednou-
-jsem se probudila.
Ze snu zbyla mi
jen duha před očima
a ranou do hlavy
hlásil se pravý svět.
Svět krutý,
chladný,
svět, který sežehl
nevinný lásky květ