Životní hra či spíše Hra Života?

Já sama zde sedím,
jak mrtvého stromu kmen,
k nebesům hledím,
a chtěla bych ze svého těla ven.
Však dlouhé mé bytí zde,
Kde je konec nekonečna?
Kde hlubina prázdna?
Kde smrt blázna?

Já sama zde sedím,
a k rajské bráně hledím,
život je jen hříčkou pouhou,
jenž naplňuje mě smutkem... Či touhou?
Smutek, touha... Touha, smutek...

Pospíchala jsem, kde svět se rodí,
pospíchala jsem se zvědavostí, kam Nejvyšší mě zrodí,
tam já se měla se světem prát,
tam já si měla svůj podíl na moci brát.

Já sama zde sedím,
andělům do vrat hledím,
krutou hru si se mnou hráli,
poslali mě tam,
kde hejna krvavých zobáků vran, se lidem smáli!

Tvá spravedlnost,
jenž zasáhla mě pod má bedra,
bolest, jenž mě z kolen zvedla,
to je to, co jsi sám chtěl?
Dobrá tedy, půjdu dál,
půjdu proti útesům času,
půjdu proti skalám zrady,
vyjdu proti Tvému hlasu!
Znova a znova!

Ty budeš hrdým otcem a já slušnou dcerou,

Ty budeš zase hrdým strůjcem a já hračkou bdělou.