Zoufání

Má slza teče po tváři,
nucený ůsměv na rtech,
denně na vás zazáří,
i přes ty stíny na zdech.

Nikde není štěstí,
jen faleš a lež,
mi tu stále běsní,
tak už raději běž.

Zatracený svět,
tolik to tu nenávidím,
už nevstane ten krásný květ.
Tolik já vás nenávidím. Nenávidím!

Osud prokletý, cesta trnitá,
naděje již v nedohlednu,
zápletka je složitá,
těším se až někde zdechnu.

Trny roztrhaly mi kůži,
a někdo vyrval mi srdce,
na hrob dejte mi růži,
a pak si podejte ruce.

Tohle je můj osud,
mé strašlivé prokletí,
nepoznal jsem lásku dosud,
vždy mi nějak uletí.

Proč?
Proč já?
Proklet, zlomen, nedoceněn...

Brána už je zavřena,
a nemůžeš se vrátit,
tak zvedni svá břemena,
a jdi svůj osud zvrátit.